Škola? Nenechte se stresovat

8 min čtení

Já vím, že bych se do tohohle tématu možná vůbec neměla pouštět. Že se mnou pravděpodobně vůbec nebudete souhlasit a akorát vás tím naseru, ale to je mi upřímně úplně jedno. Jenom už se nemůžu dívat na to, jak končíte u psychologa kvůli nějakým debilním známkám, a tak vám musím napsat svůj názor.

Nechci se teď celkově zabývat systémem školství a takovými věcmi, to by bylo fakt na dlouho a všichni víme, že je to celé úplně špatně. Jde mi teď o něco trošku jiného. Asi nejdřív začnu tím, že vám řeknu, jak jsem byla vychovávána já, pokud šlo o školu. Měla jsem totiž neskutečné štěstí.

Už od první třídy mě mamka vedla k tomu, že se učím pro SEBE a ne pro ni. Což je věc, kterou si okamžitě všichni někam zapište a taky věc, co by měl svému dítěti první den školy říct úplně každý rodič. Protože je to pravda. A pokud si to uvědomíte, bude váš život o moc jednodušší. Tohle se netýká jen školy.

Všechny věci, co děláte, děláte v první řadě pro sebe a ne pro nikoho jiného. Ani pro rodiče, okej? Ty vědomosti jsou pro vás, vy se potřebujete naučit číst, psát a počítat, jenom a pouze VY. A záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte. A pokud jste k tomu vedeni odmala, přijmete za svůj život zodpovědnost dřív, než si vůbec dokážete představit. Což je podle mě správně.

Předpokládám ale, že zhruba 90 % z vás takové štěstí nemělo. Tohle vám nikdy nikdo neřekl, že? Prostě vás rodiče dovedli do školy a řekli něco ve smyslu, že se máte snažit, máte se učit a nosit domů pokud možno samé jedničky, jinak je totálně zklamete. Že? Ano. Tohle je totální sračka a největší chyba všech takových rodičů, co za každou cenu chtějí, aby bylo jejich dítě lepší než oni a dělají to tím nejhorším způsobem.

Celý život jsem tohle pozorovala na svých spolužácích a kamarádech a nechápala jsem. Nikdy jsem nechápala, proč se domů bojí donést špatnou známku, proč nechtějí třídní schůzky, proč jsou neustále ve stresu z nějakých výsledků nesmyslných testů. Čím jsem byla starší, tím víc mi to nedávalo smysl. Nejprve jsem nechápala je samotné, ale pak mi došlo, že bych vlastně spíše měla nechápat jejich zakomplexované rodiče. Bylo mi z toho smutno. Vždyť je to přece jejich věc, proč si do toho nechávají tak kecat?

Teď to zní asi tak, že jsem byla propadlík a nejvíc na to srala, že? Ale tak to nebylo. Ne úplně. Učila jsem se jen to, co pro mě bylo důležité. Prostě jsem to dělala podle sebe, na rozdíl od všech kolem. Připadalo mi, že těm je úplně jedno, co si z té školy odnesou za vědomosti. Že jim samotným je ta známka vlastně taky u prdele. Ale žili v neustálém stresu z toho, co na to rodiče. Co jim zakážou, co jim vezmou, nenechají je dívat se na televizi a budou jim dávat další nesmyslné tresty, aby měli „víc času na učení“. Ježiši, taková blbost.

Jasně, že to asi většinou funguje. Tyhle idiotské praktiky skoro vždycky fungují. Ale za jakou cenu? Už malé děti bývají vystresované, zničené, smutné. Neustále je někdo přesvědčuje, že nejsou dost dobří. Jak ve škole, kde jsou srovnáváni se svými spolužáky, tak doma, kde je rodiče seřvou jen proto, že se na něco nenašprtali. A pak si o sobě prostě myslí, že za nic nestojí a jejich psychika jde do prdele. Že bez školy nic nedokážou. Že je to ta nejdůležitější věc na světě, která jim zaručí spokojený život a dokonalou práci. Hah, jak naivní. No a většina těch lidí kvůli tomuhle přístupu třeba nakonec ani nepřijde na to, co sami chtějí. Dělají jen to, co po nich chce někdo jiný. Ale neptají se sami sebe. To snad není dobře, ne?

Chci jen říct, že správný rodič by měl svoje dítě přece podporovat. Zařídit, aby se cítilo dobře a bezpečně. Aby si věřilo a šlo si za SVÝMI sny. A hlavně aby dávalo bacha na své zdraví. A tím teď myslím hlavně to psychické, protože to je to nejdůležitější. A když vidím, jak to chodí v reálu, je mi z toho fakt smutno.

Náš matikář na gymplu měl super přístup. Hned první hodinu totiž přišel, představil se (šílený poděs) a řekl nám jednu hrozně důležitou věc, kterou potom opakoval pokaždé, když někomu něco nešlo. „Děcka, pamatujte si… Nemusíte přece umět všechno. Hlavně se nestresujte, buďte v pohodě. A vždycky, když budete smutní z toho, že máte špatnou známku, řekněte si, že máte ruce a nohy, nic vám nechybí a život je vlastně super.“

Tohle mě naprosto dostalo, protože já v tomto názoru v podstatě vyrůstala, ale myslela jsem si, že jsem asi jediná. A hlavně bych to nikdy nečekala z úst učitele. Navíc učitele matiky, že ano. Ale hrozně se mi jeho přístup líbil. Tak moc, že jsem se tím řídila ještě více než předtím. Jasně, vždycky jsem pak měla z matiky čtyřku, ale víte co? Nevadilo mi to, protože mě ten předmět prostě nezajímal. A navíc, já na to srala tak, že jsem si nezasloužila ani tu čtyřku. A to myslím vážně, nechal mě projít jen z dobré vůle. Na čtvrtletky jsem kreslila obrázky a psala vtipy. Bez prdele, klidně vám dodám fotku jako důkaz. Jo, přiznávám, je to trošku neobvyklý gympl, ale bylo to tam naprosto super. Už jen proto, že tam byl minimálně jeden člověk, který chápal, že nemůže soudit rybu podle toho, jak šplhá na strom.

Ten stejný přístup měla naštěstí i moje maminka. Nikdy mi nevyčítala špatné známky, nikdy mi nevyčítala nic. Když jsem už náhodou sama byla nervózní z nějaké písemky, přišla za mnou a řekla mi: „Ježišmarjááá, vždyť o nic nejde. Je jedno jak to napíšeš, hlavně se nestresuj.“ A za tohle jsem jí neskutečně vděčná. Protože si uvědomuje pravou hodnotu života. Nejsou to žádné debilní známky, které vám jsou stejně ve výsledku k hovnu. Je to zdraví, pohoda, štěstí a láska.

Jasně, měla jsem „špatné známky“ z předmětů, které mě prostě nezajímaly. Ale jen proto, že jsem se tak sama rozhodla a že jsem měla tu možnost. Čtyřky z matiky, trojky z fyziky, chemie, bioly a ostatních sraček. Jedničky a dvojky z češtiny, umění a kultury, IVT, ZSV a všeho, co mě zajímalo. A víte co? Byla jsem šťastná. Netrávila jsem školní život nad něčím, co mě nezajímalo. Nikdy jsem se nic nešprtala. Většinou jsem procházela díky tahákům a v předmětech, co mě bavily, to šlo prostě samo. A nikdy mi nikdo nic nevyčítal.

A víte, co je na tom úplně nejvtipnější? Když přišla maturita, ukázalo se, že můj přístup se vyplatil. Někteří takoví ti šprti, co na vysvědčení nikdy neměli horší známku než jednu dvojku, poctivě dělali všechny úkoly a našprtali se na každou blbost, i když to za pět minut zapomněli a vůbec jim nevadilo, že mrhají časem… tak ti neodmaturovali. Prostě to nedali, protože si vybrali třeba biolu a chemii (všichni chtěli jít, naivky, na doktory a tak – teda jejich rodiče chtěli)… no ale nedošlo jim, že 40 otázek na maturitu není pár stránek jako na písemce. Že 40 otázek věcí, co je nebaví, a kterým vlastně nerozumí, se prostě nenašprtají. To se našprtat nejde. A tak prostě rupli.

Zatímco já, která jsem si vybrala ZSV a Umění a kulturu – věci, co mě opravdu zajímaly a bavily. Tak hádejte co. Pohodička. Za prvé jsem měla štěstí na otázky, protože jsem v UK zapomněla všechna jména a vytáhla jsem si pravěk. V ZSV zase psychologii osobnosti, takže lol, jsem celou dobu mluvila o tom, že jsem introvert a že jsou pro mě extroverti divní. No, ale dala jsem to úplně v pohodě. Já, co na všechno čtyři roky srala, jsem nakonec měla vyznamenání (měla bych samé jedničky, kdyby mi to v angličtině neuteklo a ZKURVENÉ PŮL PROCENTO, TY VOLE). Ale lidi, co se čtyři roky – a vlastně celý život – stresovali, to nakonec nedali.

Co z toho plyne za ponaučení? Za prvé – karma u maturity, naštěstí pro mě, nefunguje. A za druhé – nesmíte se kurva furt tak stresovat a dělat to, co po vás chtějí jiní. Musíte si vybrat, co vás baví a soustředit se na to. A neztrácet čas něčím, co vás absolutně nezajímá. Neříkám, že se nemáte učit a srát na to úplně. Někdo to dělat musí, že jo. Ale prostě si myslím, že byste měli dělat to, co vás baví a pro co se rozhodnete jen a vy sami. A na nějaké známky serte. Já jsem živý důkaz toho, že se to nakonec vlastně vyplatí. Hlavně zůstat v klidu. A pokud vám vaši rodiče fakt dávají najevo, že je škola to nejdůležitější na světě a že jste nic, když nesplníte jejich nesmyslné požadavky, tak… tak jim dejte přečíst tenhle článek. Třeba se proberou. Držím palce.

Jo a mami, vím, že si tohle přečteš, protože mi stalkuješ blog. Už jsem ti to říkala stokrát, ale teď ti to tu napíšu veřejně. DĚKUJU za to, že jsi normální a že jsi mi dala možnost, rozhodovat se svobodně. Je to to nejlepší, co pro svoje dítě může rodič udělat. Vážím si toho…

komentářů 18

  1. Tak tohle je asi nejlepší článek z blogu, jaký jsem kdy četla! Mám to stejně, z části díky rodičům, z části kvůli sobě, a nikdy jsem nechápala, stejně jako ty, proč kvůli těm všem testům lidi spolužáci tak nadělají, bože.

  2. KONEČNĚ jsem našla někoho kdo má rodiče se stejným názorem na školu!!!
    Akorát mě štve ta povinná maturit a z matiky protože já už jí budu muset udělat.Matika mi nešla ani mě nezajímá takže si myslím že to nedám.Samozřejmě dostávám i lepší známky pokud pochopím látku ale jinak v tom hodně bloudím.Ale i tak ny mělo jít všichni kdo mají doma takový přístup od rodičů jako my, jít příkladem ostatním a promluvit si s rodiči o jejicch přístupu.

    Hodně taky záleží na učitelích.Pokud máte na předmět dobréhoučitele který umí vysvětlit látku a učí pro žáky, tak máte štěstí a předmět vás často začni bavit i přesto, že jste ho nikdy neměli v oblibě.
    Pokud ale máte učitele,který učí pouze teorii, používá pojmy kterým téměř nikdo nerozumí a učí víc než pro nikoho pro sebe, tak máte smůlu a učitel vás spíš odrazuje od daného předmětu odrazuje.
    Tohle samozřejmě nemusí platit u všech. Mám spolužáky kteří svůj oblíbený předmět opravdu milují a baví ke i s přístupem takových učitelů.
    Na školách je také spousta věcí hodně zastaralých, ale to už je zase jiná pohádka

    SKVĚLÝ ČLÁNEK INTROVERTKO!!!

  3. Blbý taky je, když si tyhle ambice na dobré známky udělá dítě samo. Pamatuji si, jak jsem na gymplu chtěla aspoň jednou získat vyznamenání. Nikdo to po mě nechtěl, prostě jsem si to usmyslela já sama. Možná proto, že v prváku mi uteklo o jednu dvojku a ve druháku jsem měla takovou pěknou naději. Začala jsem si vytahovat ty známky, kde to bylo mezi. Celý týden jsem se učila biologii, která byla u té naší učitelky fakt těžká. Měla jsem našprtanou charakteru paryb, ryb, členovců, ptáků a nějakých těch druhů/tříd okolo… Prostě co jsme to tenkrát brali. V úterý mě vyzkoušela poprvé a zeptala se na strukturu ptáků, kterou jsem zrovna nevěděla. Zákon schválnosti. Poslala mě sednout s tím, že takhle to nevypadá ani trojku a že příště. Ve čtvrtek jsem to zkusila znovu. Řekla jsem celkem asi tři věty a poslala mě sednou s tím, že to bude jednička. Doteď nechápu, jak jsem to dokázala, ale byla jsem z toho super nadšená. Prostě z trojky na jedničky za tři věty. To bylo ve čtvrtek. V pátek jsem se pak vydala zeptat se učitelky na německou konverzaci, jak jsem na tom a jestli si to můžu zlepšit. Řekla mi, že za tři a že teď odjíždí na týden pryč s primánama a pak se uzavírají známky, takže nemám čas si to opravit. Všechny naděje zmařeny, jen zklamání a zbytek dne jsem probrečele. Nevím, jestli mi tenkrát na tom fakt záleželo, anebo to souviselo nějak s tím, jak jsem předtím byla vystresovaná a pak šťastná z té biologie, ale prostě jsem ten proud slz nedokázala zastavit. Ale přesně takhle nechci, aby se jednou cítilo moje dítě.
    Btw. z té biologie, co jsem se tehdy naučila, si už dneska nevybavuju vůbec nic.

  4. Moji rodiče jsou něco napůl. Pořád po mě chtěli abych se učila pro sebe, ale když jsem přinesla špatnou známku, bylo to hrozně špatně. Měla sem zákazy, co můžu říct, nikdy jsem za známku nedostala bito, ale ten psychický nátlak byl hrozný. Bála jsem se chodit domů s trojkou, natož s horší známkou. Šla jsem na gympl, abych uspokojila rodiče, ale i sebe (šla jsem na jazykový). Nedala jsem to a naši pochopili, že ze mě doktor nebude. Jsem na střední, ale jejich přístup se nezměnil a bohužel už nezmění. Mamka se mi sama přiznala, že si na mě léčí komplexy, chce abycb měla maturitu, protože ona ji nemá.
    Přístup mých rodičů se mi nelíbí, a budu se snažit abych taková nebyla.

  5. Co to dneska s těma holkama je? Na Twitteru má každá depky ze školy, maturity atd. Chlapy jsem takhle naříkat neviděl (naštěstí), snad jen jednoho, ale to je na jiný komentář. Maturoval jsem rok před rozšířením FB. Všichni se maturity báli a nějak ji řešili, ale ne takto. Stejně tak mladší známé. Na sociálních sítích (i v době největšího boomu příspěvků) jen pár statusů. Teď to vidím každý den. Ostatně všichni pak tvrdí, že maturita je fraška (a když člověk porovná maturitu se zkouškou na VŠ, tak se zasměje).
    Ano, když chodíte do školy, tak se holt učíte to co vás baví i to co vás nebaví, to co vám jde i to co vám nejde. Všechny předměty mají svůj účel. Stejně tak má účel nějaký press. Pokud se nenaučíte zvládat stres ve škole, tak se později budete psychicky rozpadat při každé maličkosti v životě či práci.

    Takže: Nechte se stresovat a naučte se se stresem pracovat, využít jej pro svůj prospěch.

    Jo a pokud vám škola nejde. Nejste blbí, jen málo makáte. Určitě to nespraví brečení na sociálních sítích a souhlasné komentování.

  6. Dobře, beru tvůj názor. Ale co když ten dotyčný má jít na střední školu a když nebude mít ty dobré známky i z těch debilních předmětů prostě se tam nedostane. V tom případě je náléhání rodičů dobré. Já nemám takové rodiče. Mám je stejné jako ty, ve většině případů, ale pokud má někdo ty “špatné” rodiče, po přečtení tohodle článku si řekne “Tak já na to od teď kašlu a konečně budu v pohodě.”. Potom se na střední nemusí dostat a starostliví rodiče z toho budou bez sebe. Samozřejmě chápu, že se nemají stresovat, ale nic se nemá přehánět.

    1. Ano, to se samozřejmě taky může stát, ale kdyby byl vychováván tak, že se učí pro sebe, tak věřím, že by si to byl v tom věku schopen uvědomit sám. O to mi jde, člověk musí přijmout zodpovědnost za svůj život daleko dříve než v 18, a pak může nadávat jenom sám sobě. A neříkám, že si nemá nechat od rodičů poradit… jen říkám, že by ho neměli vodit za ručičku a zároveň psychicky ničit kvůli nesmyslům.

  7. Mohu se zeptat, zda sis na vysoké škole vybrala obor blízký těm předmětům, ze kterých jsi měla měla dobré známky? A proč jsi se školou skončila?

    A týká se vůbec Tvá současná práce, alespoň vzdáleně, nějakému druhu umění? Když jsi k němu během let na gymnáziu tak moc přilnula.
    Díky za odpověď

    1. Celý život mě asi nejvíc ze všeho bavilo psaní a čeština, takže jsem šla studovat obor Český jazyk a literatura. Bylo to však úplně o něčem jiném, než jsem čekala. Za prvé počítali s tím, že chceme potom všichni automaticky učit (i když to bylo na filozofické a ne pedagogické fakultě), a tak si tam vymýšleli nesmysly, jakože za ně povedeme celé semináře atd… je jasné, že tohle nemohlo být nic pro introverta, co se tam bojí i představit. To byl první důvod. No a taky mi tam začali vykládat, že spisovná čeština je z lingvistického hlediska vlastně úplně nepodstatná, a to na mě bylo taky trošku moc. Jasně, že z určitého pohledu ano, ale tohle jsem od toho oboru vážně nečekala. Skončila jsem po měsíci.

      A moje současná práce se týká všeho, co mě kdy bavilo. Píšu články, fotím, tvořím videa… takže jsem vlastně spokojená 🙂

  8. Jeden z nejpravdivějších článků, které jsem kdy četl. Na mého otce bohužel platí všechno, cos popisovala a přesně vidím u svých mladších bratrů (u mě to tak bylo taky) že když jsem dostal špatnou známku, bylo mi to v jádru celkem uprdele, a celej den jsem se stresoval jak to říct taťkovi.
    Myslím, že tohle je správnej přístup, naprosto s tebou souhlasím. Možná mu to zkusím i vsugerovat, ale stejně myslím že to nezabere.

  9. Mamka mi tyto věci říká, ale vůbec to u ní neplatí a na známkách jí i tak záleží. Už jsem se jí to snažila vysvětlit a ona prostě ne.
    Tak se to snad časem zlepší ;-).
    Děkuji za přenádherný článek

    Bára

  10. Bohužel mám rodiče cizince a ti to berou dost vážně. Vždycky mě za špatnou známku seřvou a zabaví elektroniku. Někdy když si otevřu moc pusu, tak dostanu facky, nebo kolenem do břicha. Učím se, ale mám špatné známky. TAK DOUFÁM, ŽE UDĚLÁM MATURITU A BUDU SE MOCT CO NEJRYCHLEJI ODSTĚHOVAT A VYDĚLÁVAT SI SAMA NA VŠECHNO.

    To je hold můj introverský život.

  11. S článkem souhlasím. Já mám ve škole slušné známky, takže rodiče mi nic zakazovat nemusí a moji školu moc neřeší.
    Jediný důvod, proč nemůžu tvou “taktiku” praktikovat, je ten, že jsem na škole, kde mě nebaví téměř žádný předmět, především kvůli učitelům. A taky proto, že když jsem si školu vybírala, čekala jsem něco jiného. Chodím tam nerada, právě kvůli těm učitelům a také kvůli kolektivu ve třídě. Moc ráda bych se ve škole věnovala něčemu, co mě fakt zajímá, ale to, co mě baví, se ve škole neučí.
    Ale věřím, že většina lidí se díky tvému článku alespoň zamyslí nad svým životem. 🙂

  12. Jsem pořád ještě na základce a celý život mám takřka před sebou. Děkuju ti moc za tento článek. Otevřela jsi mi oči dřív než bude pozdě. Teď se rozhoduju na jakou školu jít a konečně můžu s klidem říct že půjdu tam kde budu spokojená. Ne tam kde se budu furt stresovat aby ze mě bylo to co nechci. Moc ti DĚKUJU, ani nevíš jak moc si mi tímto pomohla.

  13. Ahoj Introvertko, napsala bys prosím článek na téma žárlivost? Nebo cokoli, co se toho nějak týká… Třeba i na téma důvěry ve vztahu a tak 🙂 Díky moc, jestli takový článek napíšeš!

  14. Ty mě normálně rozbrečela! Pane bože, tohle by rodičům měli cpát na třídních schůzkách už od první třídy. Jsem teď v prváku a hroutím se z toho, protože rodiče by rádi, abych měla skvělé známky, ale prostě to nezvládám. Začínám to už vzdávat a věnuju se jen pro mě potřebným předmětům, protože pochybuju, že kdy budu potřebovat grafické znázorňování funkcí. A pokud to vyšlo tobě, mohla bych to zvládnout taky. Sice s cizím jazykem budu mít problémy neustále, ale to už jsem si zvykla, že mi nějak nejde. Děkuju, že jsi mi otevřela oči, jen doufám, že v budoucnu toho nebudu litovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *